Tak tady zase máme další špektákl, na nějž jsou kladeny enormní nároky stimulované masivní reklamou i tajemnou aurou, jež jej provázela několik měsíců před premiérou. Námět, jaký tady ještě nebyl, vysoký rozpočet ruku v ruce se špičkovým technickým provedením a nakonec jméno režiséra. Od dob, kdy se londýnský rodák Christopher Nolan ujal batmanovské série, je každý jeho snímek vyhlížen s nesmírným napětím, očekáváním něčeho opravdu velkého a hledáním nějakého „vyššího“ sdělení v soukolí velkolepé hollywoodské (velko)produkce.

Svým způsobem je to vlastně začarovaný kruh. Anglický režisér svá díla avizuje jako vysoce nadstandardní klasickou filmovou zábavu a sám tak přispívá k přehnaným nárokům na své filmy. V případě „Počátku“ se dá říct, že jejich míra ještě překročila úroveň šílenství, které před dvěma lety provázelo uvedení „Temného rytíře“. Velkolepý námět, ve kterém se divákovi otevírají netušené možnosti světa lidských snů v kombinaci s funkčním schématem filmů o špičkových zlodějích, prostě slibují kousek, jaký tady doteď nebyl. Toto se však nakonec ukázalo jeho slabinou, či pomyslnou těžkou kovovou koulí na noze.

Úvodní explozivní triková sekvence diváka bez nějakých dlouhých prodlev uvádí do světa utkaného podle Nolanových pravidel a od první minuty jej pevně uchopí za ruku a vede jej za ní jako malého školáčka přes silnici. Pevný stisk nepolevuje ani v dalších minutách, což možná navzdory očekáváním implikuje až překvapivě lineárně vyprávěný příběh, jenž se sice v dynamické druhé půli vrství na několik na sebe navazujících paralelních dějových linií, ale díky předchozímu, možná až zbytečně důkladnému „školení“, probíhajícímu prostřednictvím pečlivého servírování informací z úst upovídaných hlavních protagonistů, tak vzniká jen malý prostor pro divákovu představivost, či interpretaci případných dvojznačností.

Námět sám o sobě však skýtá takřka neomezené možnosti a tento rejstřík Nolan v některých momentech neváhá využít. Svět snů v jeho režii ve své první polovině nepostrádá prvky hry podle benevolentních pravidel. Svět neomezených možností, kde se ulice obracejí vzhůru nohama anebo explodují na váš povel, se však během ostré akce proměnil pouze v obraz reality, kde se občas děje něco nadpřirozeného. Jakoby se sám Nolan lekl nabízejícího se prakticky nekonečného množství variant budování snového světa a tento ve finále opatřil pevnými pravidly. Samotná nosná myšlenka o putování sny na jednotlivých úrovních je však nesmírně fascinující a víceméně vyhlazuje výše zmiňované nedostatky. Její provedení na filmovém plátně pak i přes předvídatelný děj nepostrádá napětí, dynamiku a špičkové, nikoliv však revoluční, technické provedení. Na ihned se nabízející otázku, zdali je v tomto případě dost či málo však v tuto chvíli nejsem schopen jednoznačně odpovědět.

Na poli náročných akčních scén dělá Nolan už znatelné pokroky. Provedení automobilové honičky je dalece vzdáleno nepřehledným „batmanovským“ soubojům. Matrixovská a bondovská estetika použitá ve zmiňovaných paralelních dějových liniích je z mého pohledu poměrně kontroverzní záležitostí, na kterou se dá nahlížet jako na zajímavé užití odkazů, ale také jako na bezostyšné vykrádání úspěšných filmů. Zde však přichází na řadu paradoxy světa snů, které dovolují jeho estetické ztvárnění interpretovat jako hřiště neomezených možností, takže matrixovské hotelové bludiště či další úroveň týmové 3-D střílečky v zasněšených horských kulisách jsou jen některé z nevyčerpatelných způsobů, jak sestavit obraz toho, co se vám během spánku děje v hlavě. Musím však znovu zopakovat, že v obrazové rovině jsem po velice nadějném rozjezdu čekal trochu více, než jen střídání vizuálně kontrastních lokací.

Nezdolný optimista hledající v každém Nolanově snímku vysokou nadstavbu nad uniformní popcornovou produkcí i v rovině sdělení se bezpochyby bude opírat o hlavní dějovou linii našroubovanou kolem vztahu hlavního hrdiny Cobba (Leonardo DiCaprio) s přeludy jeho mrtvé manželky (Marion Cotillard), kterému vévodí neschopnost rozlišovat mezi realitou a snem. Fakt, že hrátky s lidskou myslí jsou nebezpečím, je však stejně banální a zřejmý, jako když vám někdo řekne, že píchat si heroin je cesta do pekel. Ne, v tomto ohledu se kladením přehnaných nároků na „Počátek“ a pečlivým rozebíráním každé jeho scény sami zbavujeme poutavého diváckého zážitku.

Proč se tedy i přes výtky v kolonce závěrečného hodnocení kulatí číslo osm? Tak trochu jsem už odpověděl v poslední větě předchozího odstavce. Nový Nolanův blockbouster s největší pravděpodobností nebude přepisovat filmové dějiny, ani v nejbližších letech diktovat trendy technického provedení, ale nepochybuji o tom, že do scénáristického světa přináší několik nových podnětů. Na film, který mě ani chvíli nenudil a v nejednom momentu i připoutal do křesla, si prostě vyšší nároky klást nemusím.